Klárinka/povídka

21. 10. 2014 21:32:56
Noc se táhla, nedalo se spát, svítání proto vítám s povděkem. Potichu vylézám z postele, abych nevzbudil ženu, která usnula teprve před chvílí. Vařím si pouze čaj, protože stejně nemohu nic pozřít. Žaludek se mi stáhl a začíná bolet břicho. Potřebuji si promyslet, co vše musím zařídit. Nejdříve obvolám úřady a zjistím, jaké doklady je třeba přinést. Ale teď udělám to nejdůležitější. Nechávám na stole napsaný vzkaz: Jedu pro Klárinku.
Rodiče přišli do Plzně za prací. Oba pocházeli ze severu, ale seznámili se až tady. Založili rodinu, tím myslím sebe, jedináčka Františka. Prožili jsme v mém rodném městě krásné roky. Ale čím víc rodiče stárli, tím se v myšlenkách častěji vraceli do míst, kde jejich kořeny ani po tak dlouhé době nevyhnily. V důchodovém věku se přestěhovali zpět na sever. Zůstal jsem v Plzni kvůli mé rodině a práci. Mé kořeny byly zapuštěny zde a nechtěl jsem na tom nic měnit. Než dojdu ke dveřím, od kterých mám klíče, nejprve zvoním u pani Krásové. „Ahoj Františku,“ usmívá se, ale v očích má smutek. Tuší, co se dozví. „Pani Krásová,“ najednou nemohu mluvit, nedokážu vyslovit to slovo, které znamená prázdno, vše ukončeno, bez návratu, „včera odpoledne.“ „Upřímnou soustrast, Františku. Vrátím ti klíče od maminčina bytu. Co Klárinka?“ „Necháme ji u nás dožít,“ ujišťuji pani Krásovou, „postaráme se o ni dobře.“ „Už je to víc jak osmnáct let, co jsme ji našli u popelnice. Byla tak do dlaně, mysleli jsme, že ani nevydrží a už je z ní kočičí babička. Trápí se, přestala žrát.“ „Chtěl jsem vám poděkovat, že jste se starala o Klárinku, když byla maminka v nemocnici, moc jste nám pomohla. Dám vědět ohledně pohřbu.“ Klárinka zaslechla klíče v zámku a bouchnutí dveří. Ležela na boku, jen trochu zvedla hlavu a vydala ze sebe náznak mňouknutí. Špatně viděla, čekala na odpověď. „To jsem já, Klárinko,“ hladím ji, v dlani mi zůstává chuchvalec černých chlupů. „Máš plnou misku masa i rybku. Pani Krásová ti podstrojovala.“ Rozhlížím se po pokoji. Jsem zaskočen, že najednou vnímám vše jinak. Říkala: „Až umřu, tak všechno vyházej, jsou to jen klumpy, na které se práší.“ Byt plný klumpů a přitom prázdno. Vše ztratilo svou hodnotu, přestalo dýchat. Naprosté ticho, tma ve dne. Otvírám šatní skříň, je přeplněna oblečením. Nedokázala se s ničím rozloučit i táty oblek tu visí ještě deset let po jeho smrti. Vytahuji šuplíky jeden po druhém. Jsou plné úředních dopisů, účtenek a záručních listů od věcí, které už dávno dosloužily. V tom nejspodnějším je něco zabaleno ve zmačkaném tvrdším papíru přetažené prádlovou gumou. Vyndávám balíček a usedám ke stolu. S napětím sundavám gumu a rozvírám papír. Navrchu leží nažloutlá obálka a pod ní fotky. Otvírám rozpadající se obálku plnou křestních, oddacích a úmrtních listů. Pročítám je, rozkládám na stůl a přiřazuji k nim portréty. Vybavuji si životní příběhy lidí, které většinou znám jen z vyprávění. Dvě krásné fotografie na tvrdém papíře. Praděda Josef Johann v uniformě, bojoval v první světové válce. Nejhorší bylo, když došla munice a šlo se na bodáky. Šílenství. Prababička Anna, tady jí bylo kolem třiceti let. Vypadala na dvacet, přitom už měla šest dětí. Do dospělosti přežily čtyři, ale druhou světovou válku jen jedno, moje babička Marta. Jejich dva synové Václav a Rudolf absolvovali povinnou základní vojenskou službu před válkou v české armádě, pak museli narukovat do wehrmachtu. Po válce někdo přišel se vzkazem a jejich fotografiemi. Zemřeli v zajetí ve Francii. Tyfus. Míca, vdova po Václavovi se už nikdy nevdala. Bože, jak ta byla krásná. Děda Adolf, čtyři roky koncentráku za poslouchání zakázané rádiové stanice. Druhý děda Karel, na konci války zabit s několika dalšími Němci v kamenolomu. Ale nejdříve jim byly vydloubány oči. Zvěrstva na obou stranách. Rudla Widemannů s dlouhými vlasy, které narostou během dvou let. Foceno těsně po válce. Zběhl z fronty. Nikdo o něm nevěděl, rodiče ho dobře zarovnali mezi prádlo ve skříni. Ale někdo musel vědět. Občas se jim na parapetu u okna objevil v ubrousku zabalený balíček. Tři bramborové placky. Tři jablka. Tři kousky bábovky. Někdo věděl. Pani Panošková, ta mě hlídala, ale jak jsem začal víc mluvit, už jen občas. Tolik sprostých básniček jako ona nikdo neuměl. Prateta Růže, velká stranička. Soudruzi ji pozvali do Prahy na sjezd. Všichni jí to rozmlouvali: „Teta, nikam nejezděte. Serte na to, je to ksindl.“ „To ne, to by bylo horší než svatokrádež,“ sepnula ruce a obrátila oči v sloup. Přijel pro ni soudruh řidič s Tatraplanem. Byl rozverný jako její muž přicházející k ránu z hospody. Druhá zatáčka za městem se zbytečně moc vlnila. Když ji vytahovali z Tatraplanu s přeraženou nohou, bolestivé sténání prokládala slovem ksindl. Zavrhla stranu a zase začala chodit do kostela, ale nejdřív přešla z katolické víry na evangelickou. Když zemřel její muž, syna Pepíčka hladila po vláskách: „Co s tebou bude, ty můj sirotečku.“ Pepíčkovi táhlo na padesát. Klečel před rakví a přísahal, že už nikdy nebude pít. Pak teprve mohl dostat dědictví po otci, hodinky na řetízku. Do týdne je propil. Když zemřela Růža, hrobník vykopal krátký hrob, měřila jen něco málo přes metr a půl. Siroteček objednal rakev, která se neshodovala s délkou připraveného hrobu. Přes všechnu snahu a naklánění se ji nepodařilo spustit. Nárazy zesnulé pratety v rakvi byly provázeny zesíleným sténáním vyděšených plaček postupně se měnící v hysterický řev. Strýc Milan s manželkou Hildou, bývalou modelkou. Hodně bývalou, o generaci. Jejich byt byl plný vysloužilých loutek Špejblů a Hurvínků. V divadle měla styky, divoké. Milan celkem pěkně maloval, skoro umělec. V domě ve kterém bydleli, vyzdobil chodbu svými díly. Portrét Lenina dohlížel na protější plátno s nahou černoškou. Sousedi pro tak nadměrné vnady neměli pochopení. Umělec musel domalovat plavečky. Babička Marta žila na stará kolena s přítelem Emanem. O generaci mladším. Jó, ten se u ní měl. Sestřenice Markétka, velmi zvláštní stvoření. Tu nechtěla žádná generace. Rodiče, slušelo jim to spolu. A moje svatební fotografie. No jo, taky fešák, mládí je prostě krásný. Všechny fotografie se na stůl nevejdou. Balím je zpět do papíru a ukládám do tašky, abych mohl svým dětem vyprávět o osudech lidí připomínající vánočku ze spletených copů kynutého těsta neoddělitelně do sebe spečených, aniž by bylo vidět, kde je ukryta hořká mandle nebo rozinka. „Klárinko, chvilinku si odpočineme,“ přenáším kočku na gauč a lehám si vedle ní. Přimáčkla se plnou vahou a opřela mi hlavu o rameno. Díváme se na sebe, ale během chvíle usínáme. Vzbudil jsem se už jenom já.
Autor: Iva Doudová | úterý 21.10.2014 21:32 | karma článku: 15.17 | přečteno: 589x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Poezie a próza

David Snítilý

... a co je vlastně normální aneb nudné vztahy

„A je sexy ten Váš kamarád?“ provokovala Marka Tereza. „Ne tak jako já," kasal se Marek. „Sexy s tímhle pivním mozolem?" poukázala na jeho zvětšujícího se milana. „To není pupek, to je charisma," oponoval nádherné femme fatale.

29.3.2024 v 7:40 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 60 | Diskuse

Alena Bures

Recenze - Martina Boučková: Šílená babička

Rodiče si nevybereš. Ale to koneckonců ani děti. A mít mírně šílenou matku je někdy k vlastnímu zešílení, ale někdy....

28.3.2024 v 17:24 | Karma článku: 8.60 | Přečteno: 127 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

O fotbalových legendách, paní Štěpánkové a pomíjivosti

Kdybych se narodil před sto lety... No, abych řekl pravdu, někdy mám pocit, že se tak opravdu stalo.

27.3.2024 v 12:58 | Karma článku: 15.24 | Přečteno: 203 | Diskuse

Iva Marková

Ženy

....................................................................................................

26.3.2024 v 22:53 | Karma článku: 9.53 | Přečteno: 199 | Diskuse

Marek Ryšánek

Způsobem bytí byl roven Bohu - Květná neděle.

Lidské dějiny jsou plné příkladů nejrůznějších vládců a vůdců. Ti ovládáni ctižádostí rozpoutávali války, štvali lidi proti sobě. Mysleli, že jim to přinese štěstí, věčnou slávu. Zůstali po nich statisíce, miliony mrtvých.

26.3.2024 v 20:23 | Karma článku: 4.98 | Přečteno: 132 | Diskuse
Počet článků 8 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 741
Jsem ta, co je vděčná za každé nové ráno.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...